Většina žen s poporodní úzkostí či depresí pomoc nevyhledá. Bojí se stigmatizace, říká psycholog.
- Jaké ženy mají největší sklony k poporodním depresím a úzkostem?
- Hraje roli věk či průběh porodu?
- Může snížit riziko konzumace placenty?
- A jak by se k ženám s těmito potížemi mělo chovat jejich okolí?
Nejen o tom jsme si povídali s psychologem Antonínem Šebelou, odborníkem na mateřskou psychiku, který mimo jiné vytvořil screening psychologických potíží v těhotenství a po porodu. Tento dotazník má v porodnicích i gynekologicko-porodnických ambulancích pomoci včas odhalit případné potíže, protože ženy samy si často o pomoc neřeknou.
„Z našich výzkumů vyplývá, že pětasedmdesát procent žen na mateřské a rodičovské dovolené, které mají nějakou duševní poruchu, péči vůbec nevyhledá. Důvodů je hned několik. Podle našeho průzkumu se nejvíce ženy obávají stigmatizace. Buď té vnitřní typu: „Pokud si řeknu o pomoc, jsem špatná máma, seberou mi dítě, okolí to nepřijme.“ Nebo je to ta vnější, kdy se žena třeba svěří nejbližším a oni jí místo podpory řeknou: „Neblbni, já jsem to taky zvládla, a to jsem na vás byla sama,“ popisuje Šebela s tím, že bariéry pochopitelně existují i na straně systému. „Někdy jsou dlouhé čekací lhůty, a když už se k psychiatrovi dostanete, často vám jako kojící ženě nic nepředepíše. My se právě snažíme tyto potíže eliminovat, například i vzděláváním odborníků o tom, že nyní už existuje poměrně dost léků, které mohou užívat i kojící ženy.“
Jaké ženy mají podle vás největší sklony k poporodním depresím a úzkostem?
Mezi rizikové faktory, které lze vytipovat už předem, patří případy, kdy žena již depresivní poruchu prožila, ať už léčenou či neléčenou. Dále se sem řadí i depresivní porucha v rodině psychotické onemocnění nebo bipolární afektivní porucha. Existuje riziko, že zděděná bipolární porucha se může projevit poprvé právě po porodu. Co se týká úzkostí, tak k těm častěji inklinují ženy se sklonem k perfekcionismu, který může být vybudovaný například výchovou či celkově naší společností. Tyto ženy většinou chtějí v mateřství fungovat na sto dvacet procent a touží po tom, aby vše probíhalo přesně tak, jak si naplánovaly. Jenže to pochopitelně není vždy možné. Právě ty nečekané situace, na které nejsou připravené, budou vnímat s větším psychosociálním stresem.
Další rizikovou skupinu tvoří ženy, které měly silný premenstruační syndrom, tedy větší výkyvy nálad před menstruací. Bavíme se o intenzitě, která ženě vyloženě zasahuje do života například tak, že si pár dní před menstruací nechce plánovat důležité pracovní schůzky nebo zkoušky ve škole, protože ví, že by ji to ovlivnilo. Pokud žena toto zná, je velké riziko, že bude mít silné poporodní blues nebo třeba i depresi. Vzhledem k tomu, že jednou z příčin poporodní deprese je hormonální nerovnováha, i jeden z nejnovějších léků v této oblasti je vytvořen na bázi hormonů. Jmenuje se brexanolon a vypadá to, že zabírá docela dobře. Je však dostupný jen v USA. Ovšem příčina opravdu musí být v hormonech.
Je pravda, že vyšší pravděpodobnost poporodních úzkostí vzniká s vyšším věkem?
Ano, vychází to i ze studií. Čím je prvorodička starší, tím vyšší je riziko. Jde to ruku v ruce s tím, že starší ženy často mají dítě z umělého oplodnění, takže celkově před a během těhotenství tam může být víc úzkosti. Na druhou stranu, pokud vše dobře dopadne, poporodní úzkost v těchto případech docela rychle odeznívá.
V diskuzích zaměřených na psychické potíže po porodu ženy často mluví o náročném porodu...
Průběh porodu určitě vliv má, největším rizikovým faktorem je pochopitelně úmrtí novorozence. Ale jinak je zde mnoho proměnných. Nelze to zobecnit a třeba říct, že císařský řez znamená nutně zvýšené riziko. Právě naopak. U některých žen, které třeba trpí strachem z porodu klasickou cestou, může být císař naopak protektivní. Je to tedy vždy případ od případu a pochopitelně – když probíhá porod co nejpřirozeněji s co nejmenšími zásahy a komplikacemi, je to pro ženu vždy lepší.
Ovlivňuje narušená psychika ženy během těhotenství a po porodu vývoj dítěte?
Ano, a to prenatálně i postnatálně. Během těhotenství může dlouhodobý stres ovlivňovat plod, říká se tomu prenatální programování. Ale mám na mysli opravdu dlouhodobý stres nebo depresi, které třeba žena prožívá dvě třetiny svého těhotenství. Když je kortizolu v krvi příliš, placenta si už s ním nedokáže poradit, tudíž tento hormon poté zasahuje do sítě neuronů miminka. Takové děti jsou předprogramované k úzkostem a nižší emoční regulaci.
U poporodního období se udává jako nejdůležitější první rok života. Děti, jak známo, se učí pozorováním. Když je tedy rodič dlouhodobě úzkostný, chová se nevypočitatelně, či je například hyperprotektivní, dítě to začne považovat za běžné a může mít poté k podobnému chování také sklony. Proto je důležité, aby ženy, které depresemi, úzkostmi či jinými problémy trpí, vyhledaly pomoc co nejdříve a nezůstaly v tom třeba tři měsíce v kuse.
Jak má žena poznat, že její psychický stav už je natolik závažný, že je třeba vyhledat pomoc?
Určitě bych doporučil kouknout na www.perinatal.cz do záložky Otestuj se, kde je dotazník na úzkost a na depresi, který si může každá žena vyplnit a hned dostane zpětnou vazbu a případná doporučení, podle kterých se může či nemusí řídit. Jsou tam otázky například na propady nálady během posledního týdne, úzkosti v posledním měsíci. Určité výkyvy psychiky k životu pochopitelně patří, ale když to trvá déle, člověk má horší rána, špatně se mu spí a příznaků je víc, pak už je vhodné někoho kontaktovat. A nemusí to být zrovna gynekolog nebo psychiatr, může to být třeba přes organizaci Úsměv mámy, což jsou peer konzultantky, které si něčím takovým už prošly a teď s námi spolupracují, aby pomáhaly dalším ženám. Kolikrát stačí pouze tato intervence.
Na daném webu je mimochodem ještě mnoho dalších informací o depresích a úzkostech, nejen pro matky, ale i pro jejich blízké.
Pochopila jsem správně, že test je navržen podobně, jako váš screening psychologických potíží v těhotenství a po porodu?
Ano, jedná se o ty samé dotazníky.
Kde se s tímto screeningem můžeme dnes setkat?
Máme v podstatě dvě větve. První je porodnická, screening běží v porodnicích v několika krajích – v Praze na Bulovce, v Thomayerově nemocnici a nově v Podolí. Ve středočeském kraji jsme měli Nymburk, ale ti skončili, protože nyní nemají dostatek personálu. Nově jsme to spustili také v Mostě a v Olomouckém kraji, kde je to Olomouc, Prostějov, Štemberk a Šumperk. Druhá větev jsou gynekologicko-porodnické ambulance v Olomouckém kraji, ve Středočeském kraji a v Praze.
Jak se vám daří screening šířit, je o něj zájem?
Ano, zájem celkem je, například Podolí už si nás našlo samo. Teď je to v podstatě závislé na kapacitách, které můžeme nabídnout po screeningu. Nechceme totiž, aby běžel screening bez možnosti následné péče. Každopádně myslím, že projekt má našlápnuto dobře, hodně žen už screeningem prochází a zpětné vazby od nich jsou velmi pozitivní.
Když se zjistí, že žena je v riziku, už jste zmiňoval, že jí můžete doporučit peer konzultace. Co dál?
Zatím testujeme model následné péče, takže polovině žen přijdou odkazy, kam se mohou samy ozvat, pokud mají zájem. Druhé polovině už pak přímo volají již zmiňované vyškolené peer konzultantky, které s ženami mluví a ptají se, co se přesně děje. Pokud po několika hovorech spolu se ženou dojdou k tomu, že by to chtělo nějaký další stupeň péče, například psychologa, dokážeme pomoc poměrně rychle sehnat. Další stupeň je potom péče psychiatrická. Každopádně vždy jde pouze o nabídky možností dané péče, aby se urychlily časy a zkrátilo se to pomyslné okno, kdy žena pomoc nevyhledá, i když potíže má.
Mluvil jste i o hormonální léčbě. V poslední době se, zejména na Západě, například ve Velké Británii, rozvinul trend konzumace placenty po porodu v různých formách. Jak je známo, placenta obsahuje hormony, například oxytocin, také vitaminy a minerály. Jak se na tento trend díváte?
S tímto máme zatím jen málo zkušeností. Každopádně nedávno vyšla v Americe poměrně veliká studie čítající asi 35 tisíc žen, přičemž asi čtyři tisíce z nich právě po porodu placentu konzumovalo. Studie zkoumala, která forma konzumace placenty je případně nejúčinnější a také zda je vůbec pojídání placenty účinné. Nebylo však prokázáno, že by mělo na psychiku nějaký vliv.
Je to určitě zajímavá teorie, koneckonců u ostatních savců podobných člověku se to vždy děje a každý se může rozhodovat sám. Nicméně efektivitu zatím studie neprokázaly. Pokud je tedy nějaká žena ve velkém riziku poporodní deprese, než spoléhat na toto, raději bych jí doporučil vytvořit si nějaký krizový systém přímo s psychologem či psychiatrem. A ještě bych rád zmínil, že oxytocin funguje jako prohlubovač emocí, které člověk cítí. Může se tedy stát, že deprese je kvůli jeho působení ještě silnější.
Co byste doporučil lidem z okolí žen, které mají poporodní deprese nebo úzkosti?
Mnoho žen samotných bohužel říká, že mnohem větší stresor než chování porodníků bylo chování jejich nejbližších. Za sebe bych tedy určitě doporučil vážit slova. A spíše než udílet rady, být ženě oporou, aby se necítila sama. To může samo o sobě velmi pomoci. Mohou jim také doporučit naši aplikaci Kogito, která je zdarma pro android i iOS a obsahuje 5 lekcí kognitivně behaviorální terapie.
MUDr. Antonín Šebela, PhD.
Český psychiatr a odborník na mateřskou psychiku. Pracuje v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, jako vedoucí Centra perinatálního duševního zdraví. Je řešitelem projektu screeningu psychických obtíží v těhotenství a po porodu, členem Marcé Society, zahraniční odborné společnosti zabývající se duševním zdravím žen v perinatálním období. Absolvoval několik vědecko-výzkumných pobytův zahraničí (Kanada, Švýcarsko, Itálie), v květnu 2019 také stáž na Yaleově universitě v USA. Je ženatý a má 2 syny.